Do roku 2009 vstupujeme v situaci, jakou si isnad nikdo z nás neuměl představit ještě na začátku teď už loňského podzimu. Místo aby se naše politická honorace výjimečně povznesla nad svou standardní ubohost a předvedla se národu jako skutečná elita, která se dokáže ve státním zájmu aspoň půl roku chovat srovnatelně s reprezentacemi vyspělých zemí, zahajujeme evropské předsednictví s pověstí buranů, kteří patří někam pod Ural nebo ještě dál na východ. Závěr posledního předvánočního týdne v dolní komoře parlamentu způsobil, že až do konce června bude Evropu řídit a reprezentovat státeček s bezmocnou vládou na komunistické oprati, jankovitá posttotalitní republika, která ještě ani nedorostla členství v EU, natož čestnému místu v jejím čele. Stop spojeneckým závazkům a koaličně-opoziční dohodě o klidu zbraní po dobu českého šéfování bruselské sedmadvacítce je mezinárodní ostuda tak obrovská, že by u ní ministerský předseda Topolánek neměl asistovat. I odchod se vztyčenou hlavou je totiž čestnější než papírové vládnutí podmíněné nekonečnými ústupky bolševicko-socialistickým vyděračům a s nimi spolčeným odpadlíkům z vlastních řad.

Příčiny největší české hanby od února 1948 jsou na dálku viditelné. Po 19 letech nikam nevedoucího postkomunistického trápení si veškerou zdejší politiku rozebrali dva vidinou nekontrolované moci opilí narcisové, jimž oběma smrdí západní pořádky, ledaže každý má jinou představu, jak od nich Českou republiku odstřihnout: Nacionalista Václav Klaus a marxistický internacionál Jiří Paroubek. Každý z nich disponuje armádou zaslepených fanatiků, kteří mají společnou vůli zničit cokoli, co by jim zavánělo pocitem podřízenosti vyšší, nepřípustné nadnárodní autoritě.

Jenom proto, aby otci zakladateli modré pravice nepřerostl přes hlavu falešný a prázdný opatrný Proevropan Topolánek, neváhal Klaus rozbít ODS a středopravou koalici, která už nedokáže vzdorovat rudo-oranžovým nájezdníkům. Jenom proto, aby Paroubek vyhověl představám svých bolševických spojenců, torpéduje v zákonodárném sboru jakékoli iniciativy, které směřují k české důvěryhodnosti v očích Západu. Kdo nemá klapky na očích, nemůže nevidět, jak dramaticky mu stouplo sebevědomí po krajských a senátních volbách, v nichž se ukázalo, že většina Čechů stejně jako on neshledává žádný zvláštní důvod podřizovat se západním civilizačním normativům. Proto si tahle jinak bezvýznamná nula dovoluje nutit řádně zvolenou vládu, aby buď plnila jeho pokyny, nebo se pakovala ze Strakovy akademie. Být na místě pana premiéra, bez zaváhání bych zvolil druhou možnost.

Nedílnou součástí vládnutí je totiž i odpovědnost za skutky s vládnutím spojené. Evropský i ostatní Západ má navíc právo vědět, co je postkomunistické Česko ve skutečnosti zač, a také se podle toho zařídit. Za Šumavou by nemělo být tajemstvím, že pod Řípem se nosí buď vypjatý nacionalismus, nebo naopak ex- tremismus komunistického typu, mezi kterýmižto krajnostmi se svede závěrečná bitva, až všechno ostatní bude převálcováno sentinelem poddanské blbosti. Z čehož až na další plyne, že tím posledním, koho by zápaďanům mělo být líto, je typický český volič, který začne bojovníky Topolánkova formátu postrádat teprve ve chvíli, kdy už mu to nebude nic platné.

Petr Zavoral
Tento článek si také můžete přečíst v tištěné ANNONCI s datem 3.1.2009

Zpet na hlavni stranku